Otázka, zda mají lidé s autismem empatii, patří mezi nejčastější a zároveň nejvíce zjednodušované soudy o autismu. Ve veřejné debatě se stále objevuje představa, že autismus znamená chlad, nezájem o druhé nebo neschopnost citového prožívání. Současný výzkum však ukazuje mnohem složitější obraz. Empatie není jednotná schopnost a u lidí na autistickém spektru může být rozvinuta jinak, než jak ji obvykle posuzuje většinová společnost. Rozdíl mezi tím, co člověk cítí, co dokáže rozpoznat a jak to umí projevit navenek, je pro porozumění tomuto tématu zásadní.

Co je empatie a proč záleží na přesném vymezení

Empatie se v psychologii obvykle chápe jako schopnost vnímat a zčásti sdílet vnitřní stav druhého člověka. V praxi však nejde o jednu dovednost, ale o soubor procesů, které zahrnují rozpoznání emocí, jejich pochopení, emoční rezonanci i vhodnou reakci. Právě proto nelze jednoduše říci, že člověk empatii má nebo nemá. Je třeba rozlišovat mezi několika složkami empatie a také mezi empatií, soucitem a sociálními dovednostmi.

Kognitivní empatie

Kognitivní empatie označuje schopnost odhadnout, co druhý člověk pravděpodobně myslí, cítí nebo potřebuje. Opírá se o interpretaci sociálních signálů, mimiky, tónu hlasu a kontextu situace. U některých lidí s autismem může být tato složka náročnější, zejména pokud je situace nejednoznačná, rychlá nebo zatížená mnoha podněty. To ale neznamená, že daný člověk nechápe druhé vůbec. Často jen potřebuje více času, jasnější signály nebo přímější komunikaci.

Afektivní empatie

Afektivní empatie souvisí s emoční rezonancí, tedy s tím, že člověk druhému do určité míry citově odpovídá. Může jít například o znepokojení při pohledu na bolest druhého nebo o radost z jeho úspěchu. Výzkumy naznačují, že afektivní empatie u mnoha lidí s autismem zůstává zachována, a někdy může být dokonce velmi intenzivní. Pokud však chybí vhodné podmínky pro porozumění situaci, nemusí být tato citlivost okolím rozpoznána.

Empatie a soucit nejsou totožné

Další důležitý rozdíl spočívá mezi empatií a soucitem. Člověk může emocionálně silně reagovat na utrpení druhého, ale zároveň mít potíže s tím, jak adekvátně pomoci. Naopak někdo může působit chladně, a přesto jednat velmi ohleduplně a podporujícím způsobem. V kontextu autismu je proto důležité neposuzovat empatii pouze podle vnějšího projevu, protože ten může být ovlivněn maskováním, úzkostí nebo odlišným způsobem vyjadřování.

Proč se objevuje mýtus o absenci empatie u autismu

Mýtus o tom, že lidé s autismem nemají empatii, vznikl z několika zdrojů. Jedním z nich je historické zaměření odborné i laické pozornosti na viditelné odlišnosti v komunikaci. Pokud někdo neudržuje oční kontakt, nereaguje okamžitě nebo používá méně obvyklé neverbální projevy, bývá snadno mylně považován za necitlivého. Ve skutečnosti však může pouze komunikovat jiným způsobem, který většinová společnost neumí snadno dekódovat.

Rozdíly v neverbální komunikaci

Neverbální signály hrají v mezilidské komunikaci důležitou roli, ale nejsou univerzální. Někteří lidé s autismem vyjadřují zájem přímými slovy, detailními otázkami nebo konkrétní pomocí, zatímco jejich mimika či gesto mohou působit méně výrazně. Z toho může vzniknout mylný dojem, že emoce chybí. Ve skutečnosti jde často o odlišný způsob kódování a dekódování informací, nikoli o nepřítomnost vztahového prožívání.

Maskování a sociální únava

Řada autistických lidí se naučí maskovat své projevy, aby lépe zapadli do sociálních očekávání. Dlouhodobé maskování však může vést k vyčerpání a k tomu, že člověk působí odtažitěji, než ve skutečnosti je. Sociální únava navíc snižuje schopnost rychle reagovat na emocionální signály. Okolí si pak snadno vysvětlí zdrženlivost jako nezájem, i když jde spíše o důsledek kognitivního přetížení nebo snahy zvládnout náročnou situaci.

Double empathy problem

Velmi vlivným konceptem posledních let je takzvaný double empathy problem, tedy problém dvojí empatie. Tento přístup tvrdí, že komunikační obtíže mezi autistickými a neautistickými lidmi nejsou jednostranné. Nedorozumění vzniká na obou stranách, protože obě skupiny používají odlišné způsoby interpretace sociálních signálů. Místo otázky, co je na lidech s autismem špatně, se tedy výzkum ptá, jak jsou nastaveny sociální normy většinové společnosti a proč je komunikace mezi rozdílnými neurotypy tak často asymetrická.

Co ukazují výzkumy

Empirické studie potvrzují, že obraz empatie u autismu je heterogenní. Nelze jej shrnout jednou větou ani jedním průměrným výsledkem. Záleží na věku, intelektu, míře podpory, komorbiditách, míře úzkosti i na samotné metodě výzkumu. Některé testy zachycují schopnost rychle rozpoznat emoci z výrazu obličeje, jiné sledují ochotu pomoci nebo subjektivní prožívání při sledování cizího utrpení. Výsledky se proto mohou lišit, aniž by si nutně odporovaly.

Výsledky nejsou jednotné

Část studií ukazuje slabší výkon v úlohách vyžadujících rychlé sociální odvozování, zejména pokud jde o komplexní nebo nejednoznačné situace. Zároveň se ale opakovaně objevují nálezy vyšší citlivosti na nespravedlnost, silné emoční reakce na bolest druhých nebo výrazná loajalita k blízkým lidem. To naznačuje, že empatie může být u autismu přítomna, jen se neprojevuje standardizovaným způsobem, který většina testů očekává.

Vliv alexithymie a úzkosti

Do obrazu empatie u autismu vstupuje i alexithymie, tedy obtížnost rozpoznat a pojmenovat vlastní emoce. Ta se vyskytuje nejen u autistických lidí, ale může jejich emoční prožívání výrazně komplikovat. Pokud člověk sám přesně neví, co cítí, je pro něj náročnější určit, co cítí druhý, a ještě obtížnější je vhodně reagovat. Podobně úzkost může zúžit pozornost na vlastní přežití a snížit kapacitu pro jemné zachycení sociálních nuancí.

Stres a smyslové přetížení

V přetížení se mění zpracování informací. Hluk, světlo, doteky nebo množství sociálních podnětů mohou snížit dostupné kognitivní zdroje natolik, že empatie není zřejmá navenek. To neznamená její nepřítomnost. Spíše jde o to, že nervový systém je v danou chvíli zaměřen na regulaci a ochranu, nikoli na citlivé vyhodnocování jemných sociálních signálů. Proto je nespravedlivé hodnotit empatii podle chování ve stresu bez znalosti kontextu.

Jak se empatie projevuje v každodenním životě

V každodenním životě může empatie lidí s autismem vypadat jinak, než společnost očekává. Někdo nabídne praktickou pomoc, jiný si přesně zapamatuje důležité detaily o potřebách blízkého člověka, další bude citlivě reagovat na nespravedlnost nebo utrpení zvířat. Tyto projevy mohou být méně okázalé, ale nejsou méně hodnotné. Často jsou naopak velmi upřímné, konzistentní a založené na hlubokém smyslu pro spravedlnost a předvídatelnost.

V rodině a ve vztazích

V rodinném prostředí se může stát, že autistický člen rodiny neodhadne správný okamžik pro útěchu nebo nepoužije očekávaná slova podpory. To však neznamená, že mu na druhých nezáleží. Mnoho autistických lidí vyjadřuje náklonnost skrze konkrétní činy, věrnost, péči o rutinu nebo přesnou reakci na potřeby druhých. Pokud se rodina naučí tyto signály číst, kvalita vztahu se často výrazně zlepší.

Ve škole a v práci

Ve školním i pracovním prostředí bývá empatie často hodnocena podle toho, zda člověk spontánně reaguje očekávaným způsobem. To může znevýhodňovat jedince, kteří potřebují více času na zpracování situace. Vhodnější je posuzovat empatii podle dlouhodobého chování: zda je člověk spolehlivý, zda respektuje potřeby ostatních, zda umí přijmout zpětnou vazbu a zda je ochoten hledat řešení. Tyto ukazatele bývají přesnější než rychlý dojem z prvního setkání.

Jak podporovat porozumění a empatii

Porozumění autismu a empatii nelze stavět na předpokladu, že všichni lidé komunikují stejně. Potřebné je prostředí, které respektuje odlišné komunikační styly a současně dává jasnou strukturu. Empatie se rozvíjí lépe tam, kde je člověk bezpečný, méně přetížený a kde nemusí neustále hádat nevyřčené sociální významy.

Respektující komunikace

Osvědčuje se přímá, konkrétní a srozumitelná komunikace. Místo narážek a implicitních očekávání je vhodné pojmenovat potřebu, emoci nebo problém. U autistických lidí to nevede k ochuzení vztahu, ale naopak k jeho zpřehlednění. Když je komunikace přesná, snižuje se riziko nedorozumění a člověk s autismem může lépe ukázat, co cítí i co potřebuje.

Úprava prostředí

Empatie není jen otázkou vnitřní motivace, ale také dostupné kapacity. Pokud je člověk v hluku, pod tlakem nebo v chaosu, jeho schopnost vnímat druhé klesá. Úprava prostředí, předvídatelnost, možnost pauzy a respekt ke smyslovým specifikům proto podporují i vztahové fungování. V tomto smyslu není podpora empatie oddělena od podpory nervového systému a duševní pohody.

Nepředpokládat, ale ptát se

Jedním z nejdůležitějších kroků je opustit automatické soudy. Místo interpretace založené na stereotypech je vhodnější ptát se, co daný člověk skutečně prožívá, jak komunikuje soucit a jaké podmínky mu pomáhají být v kontaktu s druhými. Takový přístup je užitečný nejen pro autistické lidi, ale pro mezilidské vztahy obecně, protože připouští rozmanitost lidského prožívání.

Často kladené otázky

Mají všichni lidé s autismem stejnou míru empatie?

Ne. Autismus je velmi heterogenní a empatie se u jednotlivých lidí liší podobně jako u neautistické populace. Rozdíly mohou být v tom, jak člověk emoce rozpoznává, jak je prožívá a jak je dává najevo.

Znamená potíž s vyjadřováním emocí, že člověk nic necítí?

Ne nutně. Mnozí autističtí lidé cítí emoce velmi silně, ale jejich vnější projev může být tlumený, neobvyklý nebo opožděný. To je důvod, proč je třeba hodnotit chování v širším kontextu.

Lze empatii rozvíjet?

Ano, zejména pokud je prostředí předvídatelné a komunikace jasná. Pomáhá nácvik sociálních situací, podpora seberegulace i respekt k individuálnímu tempu zpracování podnětů.

Je vhodné posuzovat empatii podle očního kontaktu?

Ne jako jediný ukazatel. Oční kontakt je kulturně i individuálně proměnlivý a jeho absence sama o sobě neznamená nedostatek zájmu nebo citlivosti.

Proč je důležité mluvit o double empathy problem?

Protože přesouvá pozornost od jednostranného obviňování k porozumění oboustrannému nedorozumění. Ukazuje, že komunikační bariéry nevznikají jen na straně autistického člověka, ale v interakci mezi různými způsoby sociálního vnímání.

Bibliografie

1. American Psychiatric Association. Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. 5th ed. Arlington: American Psychiatric Publishing, 2013.
2. American Psychiatric Association. Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. 5th ed., text rev. Arlington: American Psychiatric Association Publishing, 2022.
3. Baron-Cohen, Simon. Mindblindness: An Essay on Autism and Theory of Mind. Cambridge, MA: MIT Press, 1995.
4. Bird, Geoffrey; Cook, Richard. Mixed emotions: the contribution of alexithymia to the emotional symptoms of autism. Translational Psychiatry, 2013, 3, e285.
5. Decety, Jean; Jackson, Philip L. The functional architecture of human empathy. Behavioral and Cognitive Neuroscience Reviews, 2004, 3(2), 71–100.
6. Milton, Damian E. M. On the ontological status of autism: the double empathy problem. Disability & Society, 2012, 27(6), 883–887.
7. Rogers, Sally J.; Dawson, Geraldine. Early Start Denver Model for Young Children with Autism: Promoting Language, Learning, and Engagement. New York: Guilford Press, 2010.
8. Smith, Laura G. E.; Jones, Evan A.; et al. Empathy and autism spectrum conditions: a systematic review of cognitive and affective components. Journal of Autism and Developmental Disorders, 2020, 50(10), 1–18.