V debatách o autismu se často objevuje tvrzení, že autistické osoby postrádají empatii. Tento výrok je však příliš zjednodušený a ve světle současného výzkumu neobstojí. Autismus je neurovývojová odlišnost, která ovlivňuje způsob zpracování informací, sociální komunikace i smyslového vnímání, nikoli automaticky schopnost prožívat nebo rozpoznávat emoce druhých. Empatie navíc není jediná, jednolitá schopnost, ale soubor psychologických procesů, které se mohou u různých lidí i v různých situacích projevit odlišně.
Otázka, zda lidé s autismem mají empatii, proto nevyžaduje jednoduchou odpověď ano nebo ne. Přesnější je ptát se, jaké formy empatie mohou být zachovány, které složky mohou být oslabené a jak do výsledného chování vstupují další faktory, například úzkost, senzorické přetížení, jazykové porozumění nebo zkušenost s dlouhodobým nepochopením okolí. Teprve tak lze mýtus oddělit od reality a vytvořit přesnější obraz o tom, jak autismus souvisí s mezilidským porozuměním.
Empatie není jedna schopnost, ale soubor procesů
V odborné literatuře se empatie obvykle rozděluje na několik složek. Kognitivní empatie označuje schopnost odhadnout, co může druhý člověk myslet, cítit nebo potřebovat. Afektivní empatie znamená schopnost emočně rezonovat s prožíváním druhého, tedy určitým způsobem sdílet jeho citový stav. Třetí rovina, často označovaná jako empatická starost či soucit, se vztahuje k motivaci pomoci nebo reagovat podpůrným způsobem. Tyto složky spolu souvisejí, ale nejsou totožné.
Právě zde je důležité opustit stereotypní představu, že empatie je buď přítomna, nebo chybí. Člověk může velmi silně prožívat emoční rezonanci, ale mít potíže s interpretací sociálních signálů. Jiný jedinec může naopak přesně rozpoznat, že je někdo smutný, ale kvůli vlastní únavě nebo přetížení nemusí být schopen adekvátní reakce. U autismu se tedy častěji setkáváme s odlišným profilem empatie než s jejím úplným nedostatkem.
Kognitivní a afektivní složka empatie
Výzkumy ukazují, že u části autistických osob může být složitější rychlé čtení neverbálních signálů, například výrazu tváře, tónu hlasu nebo nenápadných změn v sociálním kontextu. To může vytvářet dojem, že dotyčný nerozumí emocím druhých. Ve skutečnosti však problém často nespočívá v absenci vcítění, ale v tom, že kognitivní zpracování probíhá pomaleji, vědoměji nebo za odlišných podmínek než u neurotypické populace.
Afektivní empatie může být u mnoha autistických lidí přítomna velmi silně. Někteří popisují, že emoce druhých vnímají až příliš intenzivně, což může vést k zahlcení, úzkosti nebo stažení do sebe. Taková reakce není známkou lhostejnosti, ale naopak nadměrné citlivosti, která není vždy zvenčí rozpoznatelná. Když je člověk zaplaven vlastním stresem, může navenek působit chladně, přestože uvnitř prožívá intenzivní emoční odezvu.
Proč vzniká mýtus, že lidé s autismem necítí empatii
Jedním z důvodů přetrvávajícího mýtu je fakt, že společnost často hodnotí empatii podle viditelných projevů. Očekává, že soucit se projeví objetím, okamžitou slovní útěchou, přímým pohledem nebo plynulou emoční reakcí. Pokud autistická osoba reaguje jinak, například mlčí, odejde, začne řešit praktický problém nebo se soustředí na strukturu situace, může být mylně interpretována jako necitlivá. Ve skutečnosti může jít o odlišný, ale stále empatický způsob odpovědi.
Dalším zdrojem nedorozumění je historická tendence chápat autismus převážně skrze deficitní model. Tento přístup kladl důraz na to, co je u autistických osob údajně chybějící, a méně se zabýval jejich silnými stránkami, adaptivními strategiemi nebo kontextem, ve kterém se sociální potíže objevují. Moderní přístup k neurodiverzitě však upozorňuje, že potíže v komunikaci nejsou totéž co absence zájmu o druhé lidi.
Odlišná komunikace není absence citu
V praxi bývá běžné, že autistická osoba projeví péči způsobem, který není na první pohled typický. Může nabídnout konkrétní pomoc, zapamatovat si důležitý detail, připravit se na setkání tak, aby se druhý cítil bezpečně, nebo po náročné situaci vyhledat informace, které pomohou problém vyřešit. Takové chování může být méně expresivní, ale jeho motivační jádro je často jednoznačně empatické.
Z hlediska sociální psychologie je navíc důležité zohlednit vzájemnost. Pokud okolí dlouhodobě nečte signály autistické osoby správně, dochází k opakovanému zklamání, frustraci a sociálnímu odstupu. Tím se vytváří začarovaný kruh, v němž je chování autistického člověka mylně považováno za odtažité, i když jde o reakci na předchozí nepochopení nebo přetížení.
Autismus, přetížení a alexithymie
Pro pochopení vztahu mezi autismem a empatií je nutné zmínit senzorické přetížení. Mnoho autistických osob je citlivých na hluk, světlo, dotek, pachy nebo sociální chaos. Když je nervový systém dlouhodobě vystaven vysoké zátěži, zmenšuje se kapacita pro jemné emoční ladění. Jedinec se pak soustředí na zvládnutí vlastního diskomfortu, což může navenek působit jako nedostatek zájmu o okolí. Tento jev je spíše důsledkem vyčerpání než absence empatie.
Dalším pojmem, který se v této souvislosti často objevuje, je alexithymie, tedy potíže s rozpoznáváním a pojmenováváním vlastních emocí. U části autistické populace se vyskytuje častěji než v běžné populaci. Pokud člověk obtížně identifikuje vlastní pocity, může stejně obtížně rozpoznávat i nuance emocí druhých, protože oba procesy sdílejí podobné kognitivní mechanismy. Opět však nejde o to, že by emoce nebyly přítomny, ale že jejich zpracování je komplikovanější.
Co ukazuje současný výzkum
Současné studie stále přesvědčivěji ukazují, že stereotyp o absenci empatie u autismu je neudržitelný. Mnoho autistických lidí vykazuje plnou nebo velmi vysokou míru emoční citlivosti, zejména vůči blízkým osobám, zvířatům nebo lidem v nespravedlivé situaci. Problémem bývá spíše přesnost a rychlost sociálního odhadu, případně schopnost přizpůsobit reakci očekávání okolí. V tomto smyslu je potřeba mluvit o variabilitě, nikoli o jednotném deficitu.
Významný přínos k diskusi přinesla také teorie dvojí empatie, podle níž není nedorozumění mezi autistickými a neurotypickými lidmi jednostranným selháním autistické osoby. Komunikační potíže vznikají oboustranně, protože obě strany mohou číst stejné signály rozdílně. Tato perspektiva je zásadní, protože přesouvá důraz z otázky, co je u autistického člověka špatně, na otázku, jak jsou nastavena pravidla vzájemné komunikace.
Empatie v každodenním životě
V každodenním životě se empatie nemusí projevovat dramaticky. Může mít podobu pečlivého naslouchání, snahy vytvořit předvídatelné prostředí, respektu k hranicím druhého nebo upřímné ochoty pomoci bez sociálních frází. Někteří autističtí lidé jsou dokonce známí svou silnou spravedlnostní citlivostí a výraznou reakcí na jakoukoli formu šikany, vyloučení či nerovného zacházení. Taková citlivost je typickým projevem morální empatie, i když nemusí odpovídat tradičním představám o emocionální expresivitě.
Je však rovněž třeba připustit, že stejně jako v běžné populaci existují mezi autistickými lidmi rozdíly. Ne každý jedinec bude empatii projevovat stejným způsobem a ne každý má v sociálních situacích stejné dovednosti. Vědecký přístup proto nevede k romantizaci ani k patologizaci, ale k přesnému popisu rozmanitosti lidského fungování.
Jak podpořit empatickou komunikaci
Podpora empatie u autistických osob neznamená naučit je cítit něco, co necítí. Smysluplnější je vytvářet podmínky, v nichž mohou své porozumění druhým vyjádřit bez zbytečného tlaku. Patří sem jasná a přímá komunikace, omezení dvojznačných narážek, respekt k potřebě času na zpracování informací a možnost odejít ze smyslově přetěžující situace. Když je prostředí předvídatelné, roste i kapacita pro empatickou odpověď.
V rodině, ve škole i na pracovišti pomáhá konkretizovat očekávání. Místo vágního požadavku, aby se člověk více vcítil, je účinnější popsat situaci: co se stalo, kdo je zasažen, jaký druh podpory by byl vhodný a zda je potřeba rychlá nebo spíše praktická reakce. Takové vedení není zjednodušováním, ale zpřístupněním sociální reality. Mnoha autistickým lidem totiž pomáhá přesná struktura tam, kde neurčité náznaky selhávají.
Praktické kroky pro rodinu, školu a práci
Velmi užitečné bývá také zpětné vysvětlování sociálních situací bez moralizování. Pokud autistická osoba reagovala způsobem, který byl okolím vnímán jako neadekvátní, je vhodné pojmenovat, jak její chování působilo, ale zároveň uznat její záměr. Tím se podporuje učení i důstojnost. Stejně důležité je nezaměňovat ticho za nezájem a netrestat odlišný styl komunikace automatickým předpokladem chladnosti.
Empatická komunikace je oboustranný proces. Nejde jen o to, aby se autistický člověk přizpůsoboval většinové společnosti, ale také o to, aby společnost upravila svá očekávání a naučila se číst různé formy lidské citlivosti. Právě v této změně perspektivy se skrývá největší přínos současného poznání autismu.
Často kladené otázky
Mají lidé s autismem empatii?
Ano, mnoho autistických lidí empatii má. Liší se však způsob, jakým ji prožívají a vyjadřují. U některých osob může být silná afektivní empatie přítomna, zatímco kognitivní čtení sociálních signálů je náročnější.
Proč může autistický člověk působit necitlivě?
Často proto, že reaguje jinak, než okolí očekává. Může být přetížený, nervózní nebo zpracovávat situaci doslovně. Navenek pak jeho odpověď nemusí odpovídat stereotypní představě o emočním chování, i když vnitřní prožívání je intenzivní.
Lze empatii u autistických osob rozvíjet?
Je vhodnější mluvit o rozvoji sociálních dovedností, porozumění kontextu a komunikačních strategií než o rozvíjení empatie jako takové. Empatická kapacita bývá často přítomna, ale potřebuje vhodné podmínky, jasné instrukce a respekt k individuálnímu tempu.
Je rozdíl mezi empatií a soucitem?
Ano. Empatie se vztahuje k porozumění nebo sdílení emočního stavu druhého, zatímco soucit či empatická starost představují motivaci pomoci. Člověk může cítit silnou empatii, ale přesto neznat vhodný způsob reakce, nebo naopak nabídnout praktickou pomoc bez výrazné emoční rezonance.
Když se na autismus přestaneme dívat optikou stereotypů a začneme ho chápat jako odlišný způsob percepce, zpracování a komunikace, mění se i naše představa o empatii. Ta pak přestává být testem normality a stává se vztahem, který se rodí z přesnosti, trpělivosti a ochoty přizpůsobit se různým formám lidské citlivosti.
Bibliografie
- American Psychiatric Association. Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders: DSM-5-TR. Washington, DC: American Psychiatric Association, 2022.
- Baron-Cohen, S. Mindblindness: An Essay on Autism and Theory of Mind. Cambridge, MA: MIT Press, 1995.
- Bird, G., Cook, R. Mixed emotions: the contribution of alexithymia to the emotional symptoms of autism. Translational Psychiatry, 2013, 3, e285.
- Decety, J., Jackson, P. L. The functional architecture of human empathy. Behavioral and Cognitive Neuroscience Reviews, 2004, 3(2), 71–100.
- Lai, M.-C., Lombardo, M. V., Baron-Cohen, S. Autism. The Lancet, 2014, 383(9920), 896–910.
- Milton, D. E. M. On the ontological status of autism: the ‚double empathy problem‘. Disability & Society, 2012, 27(6), 883–887.